Přesně si vzpomínám na svůj první běh v životě. Psal se rok 2013, bylo jaro a já se rozhodl, že už nechci dál „kynout“ doma na kanapi a sem tam si jít zahrát fotbálek nebo hokej.
V dětství jsme s kamarády pobíhali za panelákem na hřišti, hráli fotbal, hokejbal, lyžovali, bruslili, hráli hokej a lítali všude, kde to šlo. Pak ale přišly studijní léta a naprosto drtivá většina těchto aktivit pro mě přestala existovat. S tím přišlo i pár kilo navíc a moje tělesná schránka se stávala stále chatrnější.
Na jaře roku 2013 jsem si prostě řekl, že takhle už ne. Že tu pohodlnost a lenost musím překonat. A vyběhl jsem. Bez jakékoli předchozí zkušenosti. Prostě NEběžec. Doběhl jsem k jihlavskému psímu útulku, což od mého domova čítá nějakých 1,5 km. Zastavil jsem se. Rychle a zmateně jsem se snažil najít ztracený dech a polknout srdce téměř vyskakující z krku. Zabojoval jsem a po dalších 4 km doběhl domů, pln endorfinů jsem měl chuť lámat skály. Kruté vystřízlivění přišlo následující ráno během vstávání. Říkal jsem si, že ty bolesti od pasu dolů přece nemohou být z hloupých 5,5 km. Asi byly.
Takhle jsem pak více či méně popobíhal do srpna 2013, kdy jsem se na jeho konci postavil na start svého vůbec prvního běžeckého závodu – We run Prague – 10 km. Bylo z toho slušných 47 a půl minuty. Ale nohy stávkovaly už pár desítek minut po závodě.
Od této chvíle jsem to začal brát vážněji, zasedl k pc a začal hledat pár „zaručených“ rad, jak se stát lepším a rychlejším běžcem. Trénoval jsem 3x, někdy i 4x týdně. Toužebně vyhlížený masivní nárůst výkonnosti se ale nedostavoval tak rychle, jak psali na internetu. Na jaře 2014 jsem se od kamaráda nechal přesvědčit, abych se zúčastnil vůbec prvního ročníku týmového štafetového závodu Vltava run z Kvildy na Šumavě až do Prahy (360 km). Zkušenost to byla výborná, dokonce i slušná forma se dostavila. Na konci léta jsem pak dal „desítku“ za 45:30.
Pak ale přišel rok 2015. Protože jsem si naivně myslel, že rychlým běžcem se stanu, když budu „rvát“ jen objemy a jen běhat, dostal jsem logicky za vyučenou. Začaly se kupit zranění, které mě nakonec vyřadily téměř na polovinu sezóny. Do té doby jsem stihl dát pražskou půlku v osobáku za 1 hodinu a 39 minut a desítku za 43 minut. Pak vesměs do konce roku žádný smysluplný trénink. Na podzim roku 2015 jsem se ale poprvé spojil s bratránkem Vaškem, který zbaběle utekl z naší „krásné“ Jihlavy a stal se z něj skoro pražák. :) V Praze jsem u něj absolvoval svůj první zátěžový test, který k mému rozpoložení ze „sezony“ 2015 přispěl „vynikajícím“ výsledkem: Nemáš žádnou aerobní základnu, frajere…
Doporučil mi tedy jak dál postupovat, jak běhat a také mi řekl, že veškeré předchozí trénování, pro další růst, nemělo příliš smysl.
Díky Vaškovi jsem tedy začal v roce 2016 první smysluplný běžecký trénink – pořád jsem si ale tréninky sestavoval sám podle pocitu a vše s Vaškem jen konzultoval. Výsledky se začaly dostavovat poměrně rychle. Na jaře 2016 jsem zaběhl osobák na desítce: 42:08 a v květnu jsem se postavil na start pražského maratonu. Absolutní nezkušenost s takovou distancí a poměrně krátká doba na přípravu vyústily v docela slušné trápení. Protrápil jsem se do cíle v čase 4 hodiny a 4 minuty. Nicméně zpětně to byl jeden ze zásadních výkonů, které mě pak nakoply k větším výsledkům. I díky maratonu se mi podařilo v září 2016 poprvé v životě prolomit 40 minut na desítce: 39:31.
Úplně vše se ale pak změnilo, když jsem Vaškovi řekl, že chci, aby mě trénoval na „plný úvazek“. Začal mi psát tréninkové plány na míru, sledoval mě, analyzoval výsledky, pokrok v tréninku a navazoval na ně při dalším sestavování přípravy. To se psal podzim roku 2016. A protože jsem cítil, jako hobík, životní formu, zrodily se v hlavě velkolepé cíle.
Chvíle, kdy jsem mu řekl, že chci v červnu 2017 dát první triatlon a rovnou Czechmana (1,9 km plavání – 90 km cyklistika a půlmaraton) a že chci zaběhnout hladký půlmaraton pod 1:30, byly chvílemi nezapomenutelnými. Vašek si málem trhal vlasy a říkal mi, jestli jsem se náhodou nezbláznil. :)
Jak to ale u něj bývá, šel do toho. Vím, že těch 5 měsíců přípravy na Czechmana ho stálo hodně nervů, ale makal na tom, abych makal a zlepšoval se.
V lednu jsem si našel také trenéra na plavání, Libora Kuchyňu, a dozvěděl se od něj, že neumím plavat. Takže si asi každý dokáže představit tu paniku. 5 měsíců před Czechmanem.
Následovalo období, kdy můj veškerý volný čas vyplnilo 9 – 12 tréninků týdně a děti. Práce, plavání, cyklistika (která mi fakt k srdci nepřirostla), běhání, posilovna, děti, jídlo, spánek. Pořád dokola.
V květnu jsem si z tréninku odběhl do Karlových Varů dát tamní půlmaraton a hned z toho byl výrazný posun osobáku na 1:28:46. Poprvé v životě jsem na půlce prolomil 90 minut.
3.6.2017 jsem se pak postavil na start Czechmana. Díky nulové předchozí zkušenosti s triatlonem mnou cloumala nervozita. Pak ale zazněl výstřel a už nebylo cesty zpět. Úkolem bylo jít zadrženě, neriskovat a hlavně se dostat do cíle. Nejhorší na závodě nebyla sama distance, ale úmorné vedro, které nenávidím. Po svižném plavání, něco přes 36 minut, přišlo nečekaně rychle odjeté kolo, které „nakoplo“ hlavu do závěrečného půlmaratonu. Poslední asi 4 km půlky už byla euforie, věděl jsem, že to dám. Nakonec z toho byl čas 5:21 hod i s penalizací na cyklistice.
Nicméně po doběhu nepřišel ten pocit, že jsem si fakt hrábl a že to hodně bolelo a byl to super výkon. A přitom o tom v časákách psali. :-/
Díky taktice „nehnat to“ jsem v cíli měl pocit, že můžu běžet klidně dál. Chvíli mě to vnitřně štvalo, ale uvědomil jsem si to nejzásadnější – příprava musela mít hodně vysokou kvalitu, aby se mě tenhle pocit mohl zmocnit. Nebýt Vaška a Libora, těžko bych to dal. Ta medaile v cíli je jejich velká zásluha. Odnáším si tedy pocit dobře odvedené práce. Jo a taky parádní spáleniny od slunce.
Po kratší pauze byl v kalendáři 1/2 maraton v Ústí nad Labem. Cíl jsme s Vaškem měli jediný – posun osobáku. V hlavě byl čas pod 1:27 hod. Nakonec to docela slušně letělo a osobák bez problému pokořen – čas 1:24:18. Jenže, sakra, zase ten pocit - nebylo to na krev a pořád zbývají síly. Ještě že v Ústí dělají fakt dobrý hamburgery.
Sezónu jsme uzavřeli krásným závodem na Ještědu. Winter sky race (22 km, nastoupáno 1 400 metrů) fakt stojí za zopakování. Jeli jsme to na pohodu, bez ambicí na čas a mimořádně si to užili. Nikdy bych předtím neřekl, že běhání ve sněhu do brutálních kopců bude taková zábava.
Suma sumárum, sezona 2017 byla ve všech ohledech výjimečná. Odnáším si z ní spoustu skvělých zážitků, spoustu dřiny a potu. Dva roky zpět bych nevěřil tomu, že se může obyčejný hobík tolik výkonnostně posunout. Poznal jsem spoustu skvělých lidí. Obrovský dík patří rodině a dětem za trpělivost, kterou se mnou měli. Velký dík pak patří Vaškovi a Liborovi. Oba mi ukázali, že když se ještě nedávno povaleč spojí s opravdovými profíky, může dosáhnout slušných výsledků. Moje doporučení pro podobně „postižené“ lidi by znělo: vykašlete se na knížky, vykašlete se na samozvané „odborníky“, kterých je plný internet a obraťte se na týpky, jako jsou Vašek a Libor. Jejich čas, trpělivost a odbornost v tréninku vydá za stovky knížek a tisíce článků na netu.
P.S. 6.5.2018 jsem si vylepšil osobák na maratonu o 50 minut. Čtete dobře – 50 minut. Takže letos zbývá už „jen“ 1/2 ironman pod 5 hodin a půlmaraton za 1:20 hod. :)