Proč to zveřejnit, proč sdílet pouze úspěchy? Není třeba pouze vyhrnovat tričko a kasat se, ale přiznat, že někdy se prostě klopýtne a na chybách druhých se může poučit nejeden běžec. Měl to být velký den, dárek k narozeninám. Byla k němu dlouhá cesta, o které jste mohli číst v přechozím článku.
Jak to vše dopadlo? Přečtěte si slova Zbyňka, jak se připravoval na svůj velký den, jaké měl pocity a jak se rozplácl na maratonské zdi.. :)
Tak jo, dlužím tady pokračování ve vyprávění svého příběhu o spolupráci s Vaškem, jo to se to píše, když to klape …. a človíček neudělá fatální chyby (viz. euforický popis ze září minulého roku před a po půl maratonu v Ústí :) ). Trenére, ty vole sorryyy, jsem to prostě POSlal do kytek .
Co se semlelo? No trošku jsem zahodil dáreček k narozeninám. Z mého pohledu blbá chyba, ale podělím se, třeba to někomu někdy pomůže. Škemral jsem a Vašek nakonec na podzim konstatoval, že bych na jaře mohl běžet vysněný maraton. Příprava začala už v listopadu a byla taková trošku maratonská, Vašek mi zvolil závodní tempo 4:51 (viděno z úhlu listopadu se asi podělal). Zima zmizela a přiblížil se testovací závod, pražský půl maraton. Trenérovi instrukce - „je to příprava na maraton, běžíš to v maratonském tempu a v cíli uvidíme, jak se budeš cítit.“ Euforie, euforie odběhnuto totálně na pohodu, tempo 4:50 i se zastávkami na občerstvovačkách.
A máme den před závodem, cítím se úplně v pohodě, tělo je připravené na závod, hlava nastavená, strava upravená cukruji, co se dá. Závod poběžím tempo 4:50, se zastávkami a s naběhnutým cca jedním kilometrem navíc bych mohl atakovat 3:30. Peckááá!
Zbyňďa v polovině maratonského závodu..
Start, 3 km, vše je ok. Běžím, držím si strojové tempo, paráda. Míjím ceduli 10 km, průměrný tempo 4:50. Na půlce je vše ok, držím tempo, žádná krize jen úsměv na tváři a začíná maraton, jupííí 25 km tempo, pocity ok. 30 km tempo pocity ok. Trochu cítím nohy, ale spíš množství otřesů než svaly. 35 km tempo občas kolísá k 5:00, ale jak to zjistím, přidávám, průměr si furt držím cca 4:50. Pocity mám skvělý, žádný problém, tělo jede úplně úžasně. Formu, kterou jsem cítil před závodem, si nyní užívám úplně naplno. Bomba. 38 km, když o tom zpětně přemýšlím, tak je to poslední bod, který si tak nějak vybavuji. Časomíra na 40 km hlásí, že Zbyněk ji proběhl v čase 3:21 minut. Na posledních dvou kilometrech jsem asi minutku dvě ztratil, zaběhl jsem do „husákova ticha“ což si vůbec nepamatuji a pak už mám svědectví Sylvy, která na mne čekala s fáborky 1 km před cílem „ty ses tam motal jak po dvanáctým pivu“ sanitka, kapačka, nemocnice Na Františku (cca 500m autem), príma doktor (prý se potkáme v Ústí na půlce), druhá kapačka, čůrání, propuštění a hurá zbylých 500 m do cíle. Čas 5 hodin 5 minut a mám medaili na krku. Nooo, zatím vůbec nechápu. Kuva proč?
Úplně se vše vyjasnilo, když … sedím už doma v kuchyni, Sylva mi vybaluje věci z tašky a najednou začne rovnat na stůl gely. „Odkud to taháš?“ zní moje otázka. Už tuším odpověď, ale stejně zazní „z ledvinky …“ Přátelé, já blbec nevyzrálej jsem měl s sebou osm vyzkoušených gelů cca po půl hodině jeden, předpokládal jsem, že mi zbyde jeden. Sylva jich vytáhla celkem šest, z toho plyne, že jsem za celý maraton skoro nic nežral. Vaškuuu sorry, prostě jsem korunovanej ….
Přátelé už jsem to někde četl, Vašek mi to taky párkrát říkal, ale opakování je matka moudrosti při půl maratonu i při maratonu je nutné plánované jídlo sežrat …
Zbyněk
p.s.: Tak tenhle kopec je neslezený, sem se budeme muset vrátit :)
To byly slova Zbyňka. Zbyňkovi a dalším našim běžcům jsme byli fandit a v polovině trati jsme na něj čekali a povzbuzovali. Pár dní před závodem jsem se ještě rozmýšlel, jestli tu druhou půlku neběžet se Zbyňkem (což se samozřejmě nesmí :) ) a podržet ho do cíle. Nakonec jsem usoudil, že by si ten dárek měl užít sám (a bylo taky chladno a nechtělo se mi :D). V polovině závodu jsem běžel pár metrů se Zbyňkem, držel vše strojově, říkal, že se cítí skvěle a já věděl, že je dobře připravený a nepředpokládal jsem větší problémy. Ale… stalo se, co se stalo.. V cíli jsem čekal na mé lidi a Zbyněk stále nikde. Musel jsem pak odjet a nemohl dále čekat a vše jsem se dozvěděl až telefonátem z nemocnice. Bylo mi zle. Musím říci, že jsem převážně zvyklý pouze na úspěchy mých lidí. A i mě jako trenéra toto semlelo. Maraton není pouze zodpovědnost trenéra za výsledek, ale zároveň za zdraví. Vehnalo mi to v první moment slzy do očí (snad to bylo i tou přátelskou vazbou, která se mezi námi za tu dobu utvořila) a ihned jsem začal analyzovat celé tréninkové období, vše si přehrávat. A prostě jediné na co jsem přišel, byla myšlenka, kdybych mu dal cílový čas horší, možná by to tak nedopadlo. Ale já věděl, že ne, že byl skvěle připravený. Nic se nepodcenilo, cesta k maratonu byla dlouhá. Riskovat zdraví bych si nikdy nedovolil. Pár hodin na to jsme si volali a šli pak i vše rozebrat na společný oběd a vše bylo jasné. Ani jsem tomu nemohl uvěřit, že nedoplňoval energii, ale asi ta euforie z dobrého pocitu, jak je dobře připravený a necítí pořádnou únavu, ho dohnala k tomuto činu. Prostě je to hlavně další zkušenost. Pokud cílíte na takový čas a dopřejete si takový komfort u závodu nedoplňovat energii, ani sebelepší trénink vám nepomůže. Se Zbyňkem ještě běžel týmový parťák Míla, který si zlepšil osobák o 6 minut a pokořil hranici 3:30 hod. Tak to byl tak napůl hořký den. :) Zbyněk odpočinul na dovolené, opět ihned naklusal na zátěžový test a je opět zpět a rozjíždíme další společný trénink na další období.
A tak to prostě ve sportu a v životě chodí. Někdy jste nahoře a někdy dole. A aby jste byli nahoře, někdy musíte prostě zažít to dno, přijmout ho s pokorou, poučit se, odrazit a být příště lepší... Takže jak napsal Zbyněk, tohle jsme neslezli a s plnou důvěrou míříme na start maratonu v roce 2020.
Opět společný trénink se Zbyňkem po návratu do přípravy.
